Dějiny tvoří lidé

pes-s-kouli-webMinule jsme se v tomhle povídání věnovali příběhům čtyř konkrétních lidí, které jsem vybral jako určité typické příklady. Dnes bych se chtěl zastavit ještě u jedné – dost známé – osobnosti. Činím tak i proto, že patří mezi ty, kteří o své minulosti hovoří hodně otevřeně i hlasitě. A nabízí tak nejen své názory, ale s nimi náměty k přemýšlení, jak snadné je vidět věci jen černé a pouze bílé…


Pavel Kohout (*1928)
S jeho tvorbou mne pojí jeden dnes už vlastně prazážitek z fakulty. Mezi studenty kolovaly jeho texty ze samizdatové tvorby a současně básničky z 50. let – obojí bylo předmětem kritiky. Nemohu odolat pokušení uvést alespoň krátký úryvek z „Traktorové častušky“ (viz box) z roku 1949.

p_kohout1-z_idensI proto, že nedávno byla v cyklu ČT České století zřetelně popsána Kohoutova nepřehlédnutelná role při tvorbě a organizování Charty 77 (v díle Je to jen rock’n’roll – rok 1976). Zdůrazním proto, že (mi) nejde o jeho znectění, ale o ukázku – pro představu – kvůli snazšímu pochopení jeho před nedávnem uvedeného textu: „Všichni, kdo se těsně po skončení druhé světové války nadchli pro ideu spravedlivého komunismu jako já – zůstanou až do konce svých dnů v horším případě pomocníky zločinců, v lepším idioti. Za ty druhé nás budou jistě šmahem považovat mladší současníci, takže patrně i ty, čtenáři, pokud ti nebudem připadat jako bytosti z jiné planety.“

TRAKTOROVÉ ČASTUŠKY
(ukázka)

Traktory, traktory,
i vy, traktoristé,
údernické prapory
zasloužili byste!

To vám bylo pozdvižení,
to vám bylo smíchu, klení,
to vám bylo hovorů,
když k nám přijel o žních loni
na výpomoc místo koní
párek nových Zetorů.

 

Traktory, traktory,
rozbít přijely jste
zastaralé názory,
zastaralý systém!

Pan farář hned ráno kázal:
„Přišla na nás mravní zkáza,
konec boží naděje!“
Místní statkář k tomu dodal,
že nás čeká velká voda,
slintavka a kurděje.

Traktory, traktory,
– svatá pravda jistá –
ďáblovy jsou výtvory,
dílo ancikrista!

V poli chodí silné stroje,
do večera hotovo je
to, co dříve za týden.

Stroje zanechaly dojem…
proč ty ale, srdce moje,
od té doby vzdycháš jen?

S traktory, s traktory
pro vítězství jisté
za daleké obzory
jedou traktoristé.


Kde se „to“ vzalo?
Jedna z častých otázek dnešních mladých lidí… Jak je možné, že se ‚ten šílený komunismus‘ u nás uchytil? P. Kohout na to reaguje takto: „Dostal jsem od Martina C. Putny otázku, zda za tou slepou vírou jindy tak kritických umělců hledat nadšení, oportunismus nebo strach. Za sebe jsem musel dát jedině pravdivou odpověď: ovšemže to první.“ Takže – bylo to NADŠENÍ, které stálo za prosazením tzv. komunismu nejen u nás, ale i řadě dalších zemí. Dnes se to může jevit jako zvrácené nebo jako doklad nepříčetnosti, v lepším případě jako cosi zcela nepochopitelně šokujícího… Ale, dáte-li si práci a seznámíte se řadou historických materiálů a osobních výpovědí, zjistíte, že podobných sdělení je nepřeberné množství.

Komunismus se jevil jako vhodné řešení
Pro mnoho dnešních lidí možná nepochopitelný jev, ale to především proto, že vše posuzujeme se zkušenostmi, které před mnoha lety lidé neměli. Vždy se snažím radikální kritiky tehdejší „společenské hlouposti“ mírnit – byť se to často obrací proti mně. Všichni dnes rázní a všehoznalí a nezřídka samozvaní soudci mají pohotová hodnocení a snadné recepty – jak „to“ mohlo a mělo být jinak… P. Kohout k tomu poznamenává: „Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který 9. května 1945 voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu. I já jsem náhle stál spolu s ním jako vítěz na ozářeném jevišti, kde tančily nové, nadějné dějiny, a jejich světem oslavovaný stvořitel mě oslňoval tak, že jsem dlouho neviděl do tmavého hlediště, kde už mnohým vědoucím znovu škrtil srdce pocit zoufalství a bezmoci.“

Cesty osudu
mohou být nevyzpytatelné. Cesty do dějin (a čítanek) mohou být opravdu spletité – P. Kohout v nich byl (jako autor angažovaný), poté v nich nebyl (jako autor nevhodný) a nyní v nich zase už je – jako autor, který tam zkrátka patří, protože byl a tvořil. Díla, na která hrdý není, ale i ta za která se nestydí. A fakt, že ve své domovině nebyl nikdy oceněn ani vyznamenán, komentuje bonmotem: „Venku mě poznali v lepší půli mého života.“

ch_s3-jalta„Komunismus je vzpoura méněcenných.“
řekl na adresu komunismu, proti němuž i aktivně bojoval, jeden z nepřehlédnutelných státníků a uznávaná osobnost sir Winston S. Churchill
. Patřil totiž k organizátorům intervence proti Sovětskému Rusku po r. 1917, proto ho těžko podezírat z obdivu k němu. Avšak v době, kdy stál v čele vlády Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, se musel rozhodnout – protože on měl na výběr: spojenectví s Německem (nacistickým, proti němuž vystupoval) nebo se Sovětským svazem (komunistickým, proti němuž dříve organizoval ozbrojený odpor). Rozhodl se pro boj s Německem a spojenectví se Sovětským svazem… Nerozumně?! Ovšem možná podobně nelogicky se stávají nositeli Nobelovy ceny míru i lidé dříve označovaní za teroristy. Lze proto nalézat jednoduché soudy a snadná řešení?
P. Kohout k tomu ještě poznamenává: „Ano – nám nevymývali mozky nenávistí a hrozbami, ale naopak láskou a sliby budoucího štěstí.“ Nepřipomíná to cosi jiného? Neexistovalo již dříve něco, co slibovalo budoucí, byť třeba posmrtný, ovšem slastný a krásný život?

Přemýšlivý čtenář již proto tuší, o čem bude řeč příště.

Martin