Co přináší nový občanský zákoník 2: Každý jsme odpovědný sám za sebe

Podle § 4 odst. 1 nového občanského zákoníku „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“

Nabízí se otázka, proč taková zřejmá věc je obsahem zákona a musela být schválena našimi zákonodárnými sbory, aby nakonec byla podepisována Prezidentem republiky a oficiálně vyhlašovaná ve sbírce zákonů.

 

Doba kamenná vs. doba právní
Žijeme v době právní. Tohle označení jsem si vymyslel sám pro sebe a beru je za vlastní, a když se mne přátelé ptají, co vlastně znamená, vysvětluji je na podobnosti s dobou kamennou, jejíž název je odvozován od materiálu, ze kterého byly vyráběny nástroje a zbraně.

Pro naši dobu, ve které pomocí kamenů problémy a spory řešíme poměrně zřídka, je typickým nástrojem právo. Společnost, která poznala výhody právních předpisů, soudů, exekutorů, kteří vymohou i tu nejmenší pohledávku, a vězení, kam zavíráme více či méně nepřizpůsobivé občany, dospěla do stádia, kdy začala považovat zákony za všespásné řešení všeho. Jako by obsah zákonů byl odpovědí na základní otázku „vesmíru, života a tak vůbec“.

Jakmile je někomu úzko nebo se dostane do obtížně řešitelné situace, začne se shánět po zákonu či vyhlášce, která by jeho postavení napravila. Z úst politiků, kteří byli účastni na obchodu, který na prvý pohled bije do očí nemravnou vychytralostí a zneužitím postavení, slyšíme, že obchod byl přece legální a žádný zákon porušen nebyl. Chce se mi dodat, že to v zákonech nebylo proto, že nikoho nenapadlo, že někdo může být tak drzý a sprostý. Ze společnosti se nám vytrácí zdravý rozum, cit pro slušnost a mravnost. Jako příklad nám mohou sloužit po internetu kolující výsledky soudních sporů před americkými soudy, kde zákaznici, která se polila vařící kávou, je přiřčeno odškodnění, neboť na kelímku nebylo varování před horkým obsahem, či, z posledních dnů, odškodnění milovníku popcornu, který si způsobil onemocnění plic tím, že vdechoval po řadu let výpary ze sáčku s touto pochutinou, právě vyjmutého z mikrovlnky, neb nevěděl, že je to zhovadilost a na sáčku nebylo před něčím takovým varování. Tento jev není novým. V knize staré téměř sto let Tři muži ve člunu (nebo na toulkách – teď si to nemohu vybavit) od J. K. Jerome jeden z hrdinů popisuje vztah k justičnímu systému na příkladu nočního přepadení: pokud by k němu poberta přistoupil a domáhal se jeho peněženky, nedal by mu ji. Pokud by neznámý hrozil silou, bránil by se. Pokud by mu však pohrozil, že nároky na peněženku uplatní soudní cestou, dal by mu náš hrdina nejenom peněženku, ale i hodinky a vše, co by měl právě u sebe, vzal nohy na ramena a liboval si, jak levně z této prekérní situace vyvázl.

Uzákoněná slušnost
Jaký závěr z toho plyne: zákonodárce zjevně dospěl k závěru, že pokud lidé ztrácejí cit pro normální chování a uvažování, nezbývá, než je přenést do zákona.

V novém občanském zákoníku se tedy ocitla věta, která je v úvodu tohoto článku, dále poměrně významné konstatování, že „nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,“ a mimo jiné i tyto významné zásady:

  1. Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
  2. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
  3. Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
  4. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
  5. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
  6. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
  7. Nezakazuje-li zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Soukromé právo tak chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Vyvěrá z obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva a spočívá tak mj. na tom, že:

  1. každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
  2. rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
  3. nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu,
  4. daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny (chtělo by se říci konečně – pozn. aut.).

Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra