Co chtějí děti? Vlastně pořád to samé…

Na začátku listopadu proběhla dlouho připravovaná akce (chystala se od února…, ale došlo k ní 1. listopadu). Šlo o setkání ministryně školství, mládeže a tělovýchovy se zástupci spolků dětí a mládeže, kde bylo možné méně oficiálně vyjádřit smysl naší práce a schopnost propojování formální a neformální výchovy. Pekelná definice – alespoň mně to tak přijde. A přitom cílem bylo poukázat na to, co je na naší práci s dětmi ve volném čase tak zajímavé, čím je unikátní a nezastupitelná.

Čí to byl nápad?
Vyslovila ho paní ministryně na jednom z našich pracovních setkání, kdy jsme hovořili mimo jiné o tom, že veřejnost si ne vždy uvědomuje, jaký má naše působení smysl… Pak se hledal příhodný čas a – jak se dnes moderně říká – vhodný formát… Takže příprava trvala asi déle, než se původně předpokládalo. Ale nakonec bylo vše připraveno a akce proběhla. Nechci ji zde (znovu) popisovat, ale chci zdůraznit, že…

Nešlo o objevování objeveného,
ale zajímavé bylo kolika různými cestami – protože o svých zkušenostech z této práce hovořilo několik mladých lidí z výrazně odlišných spolků – je možné dojít k cíli. Zřetelně vystoupila pestrost celé oblasti, v níž působíme, a skutečnost, že tolika různými cestami se dá dojít k podobnému účelu: shoda nakonec byla na tom, že děti, přes dramatický technický pokrok, nezřídka i stížnosti na jejich chování a jiné nepřístojnosti, stále oceňují jednu hodnotu: hledají společnost, partu, tým, touží po poznání i dobrodružství.

Poučení?
Pro mne či pro nás asi nijak světoborné, připouštím. Ale z celého setkání mi vyplynulo, že naše nabídka, s níž vstupuje Pionýr do pomyslné soutěže, je zajímavá, a více než konkurenceschopná, právě díky své šíři a současně při splnění onoho klíčového požadavku, který děti mají – hledání party kamarádů. A je jen na nás, jak s ní uspějeme. Protože míříme přesně na střed terče. A to byl pocit k nezaplacení.

Martin