Co by dnes řekl Marco Polo?

Za sedmero horami, sedmero řekami, sedmero moři a jednou velkou zdí je země, která má nesporné zvláštní kouzlo, ale těžko ji budeme považovat za pohádkovou – Čína. Marco Polo kdysi množství všeho a všech v Číně vyjádřil slovem milión, které se stalo titulem knihy o jeho putování. Dnes už by patrně musel přidat pár nul, žije tam totiž jedna sedmina lidí z celé planety. Dvacet miliónů z nich je obyvateli města Šanghaj, které patří mezi čtyři místa v Číně mající zvláštní statut (bují tu mezinárodní obchod i soukromé podnikání). A právě z něj nám asi v polovině června skrze „Smíšenou česko-čínskou komoru vzájemné spolupráce“ dorazila prosba, zda bychom přijali skupinku představitelů města a tamní „buňky“ organizace, kterou pro jednoduchost můžeme nazývat Čínští pionýři. Že by se s námi rádi potkali, popovídali, zjistili, jak to u nás chodí. A to, že jsme toto povídání začali jako pohádku, není vůbec náhoda, chvílemi totiž působili jako Alenka v říši divů, ale nepředbíhejme.

Naše očekávání byla všelijaká, kromě zvědavosti to byly i obavy z naškrobené delegace s vlaječkami. Říkali jsme si také, jak moc je to dobrý nápad, abychom přijímali návštěvníky zrovna z leckdy rozporně přijímané Číny. Ale na druhou stranu, kontaktovali nás velmi slušně a těžko by se hledal důvod reagovat jinak. A tak slovo dalo slovo a v pátek 8. 7. dorazilo na Senovážné náměstí šest hostů z Číny.

O čem jsme si povídali?

Hned zkraje je třeba říct, že obavy z naškrobené delegace se nenaplnily. Úvodní představování bylo sice lehce oficiální, ale odlehčil jej například spontánní smích při porovnávání velikostí našich členských základen – naše tisíce a jejich milióny… Hosté byli zvídaví a nad lecčím kroutili hlavou. Upřímně nechápali, že drtivou většinu veškeré práce u nás dělají dobrovolníci… velmi je zaujaly výchovné programy, obdivovali výroční zprávu… Vyplynuly i společné prvky: „I my v Číně se snažíme vychovávat novou generaci tak, aby víc než ty předchozí dbala na zdravé prostředí,“ poznamenal místopředseda pracovního výboru Čínských pionýrů v Šanghaji Zhao Guo Qiang v reakci na některé naše aktivity. (Poznámka: Zdravé prostředí je pro ně skutečně ožehavý problém, Šanghaj patří k nejvíce znečištěným místům na Zemi.)

Pochopitelně zazněla i častá otázka, jaký je rozdíl mezi námi a skauty. Po chvilce vzájemného vysvětlování jsme se smíchem oboustranně konstatovali, že co se týče vnitřního řádu nebo třeba přístupu ke krojům, mají čínští kolegové blíže ke skautům. My jsme pro ně přeci jen velcí volnomyšlenkáři. Stejně očekávaně padl dotaz i na spolupráci s politickými stranami, protože u nich je součinnost s KS Číny přímá. Naše odpověď, že spolupracujeme se všemi parlamentními stranami, včetně KSČM, ale na žádnou nemáme přímé vazby, vyvolala menší překvapení, než jsme očekávali – potvrdili, že rozumí našemu pluralismu, i když u nich je to zkrátka jinak.

Daleko více byli ale překvapeni z jiných věcí, například z toho, co všechno s dětmi děláme – naše: Dobrodružství na míru. 🙂 U nich se totiž do spousty věcí vůbec nepustí, aby předešli jakémukoli riziku… Rodiče v Číně si své děti (často mají jen jedno) opravdu hodně hlídají. Navíc na ně jsou kladeny velké nároky ve škole a mají spousty domácích úkolů…

V klubovně a na táboře

Návštěvníci opakovaně projevili zájem podívat se do nějaké klubovny, i když věděli, že děti mají prázdniny. Vydali jsme se tedy do klubovny PS Záře na Praze 8, kde byli překvapeni, že na celé sídliště je klubovna sice hezká, ale docela malá… Takže řeč přišla na další možnosti v okolí – kousek od klubovny je „konkurenční“ dům dětí a mládeže, skautské středisko, sportovní areál TJ Slovan. Byli z té celkové nabídky vpravdě ohromeni a přiznali to.

Pochopitelně přišla řeč i na táborovou činnost – to už veškeré formality odpadly a při popisu táborů bez elektřiny říkali, že si nedovedou představit, jak to může fungovat. A tak další den opustili civilizaci a vyrazili na jeden takový se podívat k pionýrům z Hrádku. Už samotný příjezd k táboru v přírodě na ně udělal velký dojem, všechno si fotili, detailně se vyptávali, stále zaznívalo užaslé „ooooo“. Ocenili mimo jiné důvěru, kterou musí rodiče k vedoucím mít, když je s nimi nechají samotné a navíc na tak dlouho… Ale na druhou stranu kvitovali, že aby dětem nebylo smutno, mohou se každé ráno pomazlit s pionýrským maskotem (vedoucí v masce psa). Chvílemi byly jejich dotazy i dost úsměvné, například když chtěli vědět, kolik dětí spí v jednom stanu, jestli se třeba ve spaní střídají, když jich je moc…

K čemu to bylo dobré?

Tahle otázka se dost nabízí. A ve světle průběhu březnové návštěvy čínského prezidenta má možná i provokativní nádech. Ctili jsme však princip otevřenosti, který nám velí i přes velké rozdíly spolu mluvit. Výsledkem je, že jsme hostům z velmi odlišných poměrů ukázali, že to jde dělat i jinak. Jistě, mohli jsme se „šprajcnout“ a nepřijmout je, ale pak by se to nedozvěděli a hlavně by to všechno neviděli na vlastní oči…

Martin