Česká rada dětí a mládeže

aneb organizace dětí a mládeže znovu pod jednou střechou

Minule jste se v této rubrice mohli dočíst o přešlapu, kterým bylo zahrnutí pionýrské organizace do svazu tak objímajícího (Československý svaz mládeže a později Socialistický svaz mládeže) až dusil. Tyhle typy organizace komplikovaly praktický život. Na vině ale nebyla samotná myšlenka jednoty a společného řešení některých problémů, ale způsob řízení a vnitřní mechanismy fungování. Že jde něco podobného udělat i jinak a že to může být gól, si povíme dnes.

Každý sám za sebe
Po rozpadu SSM v r. 1989 panoval nejen mezi sdruženími dětí a mládeže vcelku pochopitelný odpor k čemukoli, co zavánělo jakoukoli organizovaností. Každý – ať už šlo o sdružení obnovená, nově zakládaná nebo třeba odštěpená (i z Pionýra) – si chtěl dělat vše především po svém. Třebaže to byla reakce pochopitelná, že se tím pověstně vylilo s vaničkou i dítě, to byla věc druhá.

Netrvalo ovšem úplně dlouho a praxe ukázala, že některé věci se lépe zvládají, když za jeden provaz táhne více rukou, ideálně dokonce stejným směrem, na kterém se dohodnou. Zkrátka – že posledně vzpomínané rčení: V jednotě je síla. – je pravdivé.

První pokusy a průvodní potíže
Proto se už od jara 1990 objevovaly návrhy na koordinaci postupu. SODM (Sdružení organizací dětí a mládeže), které i názvem navazovalo na podobné uskupení z let 1968-69, se neprosadilo. Po vzoru států (západní) Evropy se objevila iniciativa založit Radu dětí a mládeže ČR – což byl sice „projekt“ už úspěšnější, ale i ten narazil… Střetávala se objektivní potřeba koordinace postupu a ctižádost a touha vyniknout či si prosadit „své“ ambice.

Svoji neblahou roli sehrály tři problémy: zástupci tzv. historických organizací (tvořící Seskupení sdružení dětí a mládeže) se v domnění, že přišla chvíle odplaty, snažili vymezit proti ostatním. Stejně jako lidé z nových ovšem nevelkých spolků, kteří se bránili „nadvládě“ tzv. velkých nad tzv. malými. Poslední škodnou byla parta představitelů domnívajících se, že právě oni jsou vyvolení mluvit jménem všech…

Nesnadné období
Skutečností byl i tlak ze strany státu či mezinárodních organizací (např. Evropského fóra mládeže) na vznik jedné skutečně reprezentativní instituce, zastřešující sektor organizací dětí a mládeže. Šlo o objektivní potřebu, tak se musela dříve či později prosadit. Otázkou bylo kdy a jak.

Objevily se organizace, které zvěstovaly ambici být jediným hlasem sdružení dětí a mládeže jak vůči veřejnosti, tak politikům a orgánům státu. Šlo například o Konzultační radu či Kruh sdružení dětí a mládeže. Žádná se ale nerozvinula do podoby, kdy by se naplnění cíle být důstojným reprezentantem alespoň blížila. Pionýr a další velké organizace (bez nichž se o reprezentativní „střeše“ nedalo mluvit) k nim navíc přistupovaly ostražitě i z dalších důvodů, ať už šlo o přílišné zaměření na jednu oblast (hlavně majetek), o prosazování principu jedna organizace = jeden rozhodovací hlas (což velkým sdružením přirozeně nevyhovovalo) či o některé představitele, kteří důvěryhodnost neposilovali. Za pravdu této opatrnosti později dal vývoj Kruhu sdružení dětí a mládeže, který byl vytunelován vlastním prezidentem…

Co dál?
V roce 1997 se začali na vzájemných konzultacích scházet představitelé Pionýra se zástupci Junáka, Asociace turistických oddílů mládeže, České tábornické unie a Folklorního sdružení ČR. Šlo o reakci na dramatické snížení dotací v roce 1997 (v návaznosti na řešení následků finanční zátěže z povodní), které dopadlo hlavně na tyto velké organizace. Jejich zástupci následně začali i společně lobbovat na MŠMT, Ministerstvu financí či ve sněmovně – a zdálo se, že taková spolupráce může fungovat.

Zásadním průlomem byl nástup dočasné vlády Josefa Tošovského na počátku roku 1998, v níž byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy Jan Sokol. Ten jevil vůli řešit některé vleklé problémy, jako například majetek zbylý po SSM, který do té doby chátral a mizel v „péči“ Fondu dětí a mládeže, či řešení partnerství státu a reprezentantů občanské společnosti. Pro řešení takových otázek ale hledal důstojného partnera mezi mládežnickými organizacemi.

V dubnu 1998 došlo k málo obvyklé věci – silná delegace z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, v čele s ministrem J. Sokolem, se sešla s představiteli sdružení dětí a mládeže (Junák, Pionýr, ATOM, ČTU, FoS ČR, NICEM, AKSM  a YMCA v ČR). Ze strany zástupců státu zde zazněla důrazná výzva k urychlenému jednání o založení nové reprezentativní organizace, která by byla partnerem státu a dokázala nás zastupovat i v evropských strukturách. Což byl apel, který nešlo přejít.

Čas přelomu
Navíc se prokázalo, že při řešení praktických záležitostí lze nalézat společné postoje a stanoviska daleko snáz – otázky pojištění, koordinované prezentace našich problémů politikům i veřejnosti byly ony reálné úlohy, na nichž bylo možné nacházet shodu. Jaro 1998 se tak stalo přelomovým obdobím…

Po řadě dílčích schůzek a jednání, klíčová byla zejména mezi Pionýrem a Junákem, se nakonec myšlenka stala skutečností. Dne 7. 7. 1998 byla v Roztokách u Prahy slavnostně podepsána zakládací listina České rady dětí a mládeže. Přesto například ve skautském hnutí byl odpor vůči institucionální spolupráci, nota bene s Pionýrem, velmi silný a vedl nakonec k odštěpení části hnutí a vytvoření další skautské organizace Skaut ABS (A. B. Svojsíka), za Junáka podepisoval JUDr. J. Navrátil (místostarosta), nikoli starostka, která to odmítla.

Pionýrská stopa v ČRDM
Martin Bělohlávek – ředitel kanceláře, místopředseda
Lee Louda – 1. místopředseda
Jiří Let – člen představenstva
Miroslav Jungwirth – člen představenstva
Vendula Nejedlá – členka představenstva
Jiří Mlaskač – člen revizní komise
Jindřich Červenka – člen revizní komise
Jakub Kořínek – šéfredaktor Archy

 

Je to gól? Ano!
Z uvedeného je zřejmé, že šlo o proces nesnadný (v žádném zakládajícím spolku nebyl názor jenom vstřícný!). A tak už jen proto by bylo hezké napsat, že vše, co bylo dříve špatné, je už dobré a čekají nás jen světlé zítřky. To by ale bylo jednoduché. ČRDM pochopitelně není dokonalá…

Organizace tvořená mnoha různými až nesourodými částmi (počet členských organizací se v posledních letech pohybuje kolem stovky!) nemůže fungovat pouze splavně. Ale byl splněn hlavní cíl. Máme „střešní“ organizaci, která je respektovaným partnerem státu a poskytuje prostor například pro společné vyjadřování k připravované legislativě, je funkční platformou pro setkávání…

Je též nástrojem pro společné projekty. Největším byla asi Bambiriáda – celostátní přehlídka aktivit spolků dětí a mládeže. Probíhala v letech 1999 až 2014 a nabídla příležitosti ukázat se veřejnosti, mluvit s dětmi a rodiči. Dobrovolnický projekt 72 hodin je zase šancí pomoci v místech působení a být při tom vidět. Nezapomínejme na Cenu ČRDM Přístav, která je udělována od roku 2002 zástupcům státní správy a samosprávy a také místním podnikatelům, kteří významně pomáhají a přispívají činnosti dětí a mládeže. Klíčovým prvkem spolupráce je společná pojistka, kterou ČRDM pro členské organizace vyjednává od samého počátku své činnosti.

Samozřejmě, občas spolupráce drhne a Pionýr si v některých otázkách vysloužil pověst líhně kverulantů, kteří opakovaně upozorňují na nedostatky. Podstatné ale je, že ČRDM má nejen všechny „nevýhody“ demokratické organizace, ale také všechny výhody. Návrhy, které se nám nelíbí, můžeme rozporovat, do orgánu, který by měl podle nás pracovat lépe, můžeme vyslat zástupce, a ostatně i při blížící se volbě předsedy mohou dostat prostor naši kandidáti. Zkrátka jaká Česká rada dětí a mládeže je a jak funguje, záleží i na nás.

Martin a Jakub


S respektem a dojetím

V lednu nás zaskočila zpráva o úmrtí p. Jiřího Navrátila, 1. místostarosty (v minulosti též starosty) Junáka – českého skauta.

Konstatuji, že zpráva se dotkla i mnoha z nás. Zástupci Pionýra ji přijali s pohnutím, neboť osobnost J. Navrátila měla vliv i na dění v Pionýru a především kolem něj. Rozhodně byl jednou z klíčových osob při vzniku České rady dětí a mládeže a při překonávání neuralgického bodu vztahů mezi spolky obecně a Junákem a Pionýrem zvlášť. Role, kterou sehrál v prostředí spolků dětí a mládeže zejména po roce 1997, bude jednou zhodnocena a oceněna jistě velmi vysoko. Byť za ni od různých lidí sklízel i neradostnou žeň.

Uchováme ho v paměti jako člověka s nesmírnou vůli žít život v pravdě. Jako stále vitálního, jemně ironizujícího partnera, jež řekne svůj ne vždy líbivý názor zpříma, s darem stát si důsledně za svým a přitom ochotného vyslechnout i názorové oponenty. Jako skauta tělem a duší – tudíž jako příklad věrnosti myšlence, které se oddal. V tom všem byl vzorem každému.

Čest jeho památce.

Martin Bělohlávek