Březen – za kamna vlezem?

Rozhodně ne! Naopak! 9. březen roku 1990 je dalším možným datem, které si Pionýr může psát mezi (své) významné dny. Právě toto datum je uvedeno na rozhodnutí Federálního ministerstva vnitra o schválení Pionýra.

Datum narození Pionýra
Tradiční otázka… Takže znovu uvedeme to úplně první: 24. dubna 1949, kdy vznikla Pionýrská organizace Junáka. Nicméně protože my se aktuálně pohybujeme v roce 1990, zdůrazním pátek 9. března 1990 – kdy, jak výše uvedeno, je datováno důležité rozhodnutí ministerstva vnitra. (Abych do toho vnesl úplný zmatek či jasno, doplním, že právní moc dokument nabyl v úterý 13. 3. 1990.). Podstatné je, že bylo úspěšně zakončeno více než měsíc se vlekoucí správní řízení o právním završení vzniku samostatného „Pionýra“. Papír s č.j. OV-187/P-90 – nesmírně důležitý – by však zůstal „jen“ papírem, kdyby nebyl doplňován konkrétní prací pro organizaci.

Letmý výběr dalších dat

12. března
vydalo ministerstvo školství „Metodický pokyn k řízení a činnosti domů dětí a mládeže, stanic mladých techniků, přírodovědců a turistů, k půso­bení pionýrských skupin při základních školách včetně škol pro mládež vyžadující zvláštní péči a k pracovně právnímu postavení a řízení vedoucích pionýrských skupin z povolání

Šlo o významný dokument, který byl výsledkem i několika jednání vedených na ministerstvu zástupci Pionýra. Nově vymezil vztahy mezi školou a dětskou organizací a zároveň rozhodl o osudu stovek pracovních poměrů tehdejších vedoucích pionýrských skupin, což byli zaměstnanci školství.

17. března
se v Praze sešla Přípravná federální rada Pionýra. Její členové na jednání probírali řadu organizačních, obecně politických i praktických záležitostí. Jedno ze zásadních rozhodnutí spočívalo ve svolání ustavujících zasedání české, slovenské a federální rady Pionýra, které měly nahradit přípravné orgány – bylo svoláno na 5. a 6. května 1990.

27. března
jednalo předsednictvo České ústřední rady Pionýra – kromě jiného i proto, že jednalo o přípravě posledního zasedání rady…

Jinak ovšem platí, že někteří členové tehdejšího vedení jakoby neznamenali změny ve společnosti i Pionýru a řešili „problémy“. Vlastně se problémy moc neřešily… Na rozdíl od daleko dynamičtěji jednajících kolegů na Slovensku. Míra pasivity tehdejšího českého vedení je až skličující. Protože čas utíkal v neřešení či polovičatém řešení mnoha záležitostí, které později už nebyly napravitelné…

Dění
je opět nutno vnímat v obou rovinách vně i uvnitř Pionýra – přičemž vnější okolnosti začaly stále výrazněji působit na dění vnitřní…

Jak bylo u nás?

Na tuhle otázku by mohli odpovídat na každé pionýrské skupině – u nás (dnes Pionýrská skupina Záře) se tehdy vedly velmi vzrušené diskuze. Přispěl k nim i tlak ze strany (některých) učitelů – za pikantní lze považovat, že těch, kteří ještě s podzimem kontrolovali své žáky, v kterém oddíle pracují, tak na jaře otázku pozměnili: Ještě pracujete v nějakém oddíle? Přišlo nám to k zbláznění, protože jsme se s nimi léta znali a oni moc dobře věděli, co se na skupině dělalo…

O to živější byly debaty uvnitř tehdejšího kolektivu vedoucích a také úvahy, jestli letos (jako tehdy) budeme přece jenom organizovat tábor, v Meziměstí, kam jsme jezdili od r. 1982 (a na stejném místě organizujeme letní tábory dodnes!).

Vzrušená rokování o tom, co je to pionýrské – a jak moc máme být všichni pionýrští – a nad tehdy aktuální anketou k jednotícím prvkům.

Máme nosit šátek? A má být červený?

Například o košilích se nediskutovalo, léta se na naší PS nosily zelené. Ale ten šátek byl určitým kamenem úrazu. Patřil jsem tehdy k „mladší“ generaci, ale byl jsem zdrženlivý. Za to naši „Spartakovci“ (oddíl) byli zásadně PRO. Dohoda tehdy nebyla jednoduchá, ale nikdo jim nosit červený šátek nezakázal, přestože jako PS jsme návrh na jeho zařazení mezi symboly nepodpořili. (pokračování tohoto příběhu ještě přijde)

Vzpomenete, jak to bylo u vás?

Martin

Když dva říkají skoro totéž
Prof. Milan Adam, ministr školství, se v rozhovoru zveřejněném v únoru v Rudém právu (dnes PRÁVO), mimo jiné vyjádřil k tzv. mimoškolní výchově, s tím že patří mimo školu. Chvíli trvalo, než informace pronikla (a byla „správně uchopena“). Ale v březnu se díky tomu začaly dít věci. V některých místech tohle ministrovo vyjádření pochopili jako novou „direktivu“ a vyhánění (mnohde doslova!) pionýrských skupin v březnu nabralo tempo. Dnes už si to představujeme jen obtížně (o pochopení ani nemluvě), protože to byl zcela nesmyslný přístup. Ostatně i příslušný pokyn MŠMT i vyjádření jiných státních orgánů (např. Úřad vlády) hovořily o tom, že prostory škol ovšem mimoškolní výchově samozřejmě mohou a mají sloužit. Polehoučku tak nápor směřující k odstranění Pionýra nabral obrátky.

Metodický pokyn MŠMT ze dne 12. března 1990 mimo jiné stanovil:

1.  Doporučuje se, aby základní školy spolupracovaly s pio­nýrskými skupinami v návaznosti na § 47 zákona ČNR č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol a ustanoveni odst. 8 či. 22 instrukce MŠ ČSR o základní škole ze dne 12. 7. 1985, čj. 21 106/85-200 do data 31. srpna 1990.

2.  Funkci vedoucího pionýrské skupiny z povolání se doporučuje zrušit k 31. 8. 1990 tak, aby byla zabezpečena letní činnost žáků základních škol. Při řešení pracovně právních otázek musí 0Š/ŠS/ONV postupovat podle zákoníku práce a podle vyhlášky FMPSV ze dne 19. prosince 1989. U vedoucích pionýrských skupin z povolání s pedagogickou kvalifikací se doporučuje postupovat ve smyslu metodického pokynu MŠMT ČSR ze dne 13. 12. 1989. Doporučuje se využít systemizace vedou­cích pionýrských skupin z povolání pro oblast výchovy mimo vyučování.

Personální třesk
Již v minulém dílu byla zmínka o zlomu, který pro veškeré dění v organizaci znamenalo znejistění existence vedoucích PS, který byli zaměstnanci školství. O slabině tohoto kroku, který se v PO SSM prosadil na konci 70. let, se vedly dlouholeté spory… Klad zvýšení kvalifikace vedoucích PS a jejich sociálních jistot znamenal ovšem schizofrenii, kdy představitel dobrovolné organizace byl zaměstnancem školství. A nyní přinesl někde až děsivé dopady, protože při čistě formálním přístupu (a ten je nám, bohužel, vlastní) bylo řešení prosté: Končí vedoucí PS, zaniká tím i organizace. TEČKA. A připomenutý metodický pokyn tomu trochu přispěl, i když ani v něm se neopravilo nic o ukončení či zániku… Příkladů takového likvidačního přístupu je velké množství, a protože orgány Pionýra v ČR jednaly slabě, tak tomu ani nikdo nečelil. Odtud pramení ta často omílaná věta: „Pionýr, to ještě existuje?!“ Veřejnost to zkrátka přijala jako oficiální krok…

Vnitřní pnutí
v hnutí, k tomu též přispělo. Dvě témata rezonovala tak, až se organizace otřásala… Jednak šlo o členské příspěvky (jde o neuvěřitelně vytrvalý evergeen) a o diskuzi vyvolanou anketou k jednotícím prvkům.

Nechuť k výběru členských příspěvků podpořila svojí kritikou rozhodnutí Přípravné FRP (nebylo podstatné, že zástupce českého vedení byl u projednání směrnice k příspěvkům a připomínky nevznesl, ba nešlo ani o připomínky principiální, ale procedurální…) – ale rozporný signál do organizace byl vyslán. Jaké neshody to vyvolalo, asi není nutné rozepisovat. Termín, do něhož měly být příspěvky vybrány (symbolicky byl stanoven na 24. duben), tak začal být ohrožen.

A debata o symbolech/jednotících prvcích byla ještě vášnivější než přímo na jednání konference v lednu… Klidně by se v některých místech dala popsat jako monology hluchých, místo aby šlo o vnitřní dialog. Nelze si proto zakrývat, že tak – v konečném důsledku – přispěla spíše k rozleptání vztahů než ujasňování si názorů a tím i utužování Pionýra.

Když se k tomu přidá nejistota, jíž trpěla dosavadní významná složka organizace – vedoucí pionýrských skupin – a to lze lidsky jistě pochopit, obrázek, který z toho vyvstává, nemá jasné kontury.

Názory z diskuze k názvu organizace:

Pionýr by se měl přejmenovat – název je příliš spjatý s minulostí.

Ale co jiného, pokud ne Pionýr. Jak? Třeba Lvíčata. To se líbí dětem, hlavně těm nejmenším. Jo, jo, ale takový šedesátiletý lev či lvice?

Nebo kondor – je krásný v letu… Ale zblízka na něj pohled není zrovna nejvábnější, a také stravu nemá právě ukázkovou…

Příklad za všechny ostatní: Časopisy
byly samostatným tématem. Dnes se jistě může někdo nevěřícně ptát, jak se organizace, která má vydavatelská práva k téměř deseti tiskovinám, může ocitnout téměř v informačním vakuu? Viděno dnešníma očima: vskutku vlastně nemožná situace, protože třeba čistě právně byla tehdy i dnes zcela jasná. Nicméně v oné revoluční době? I mezi tehdejšími redaktory pionýrských časopisů během jara probíhaly vášnivé pře – třeba i o tom, jestli má vůbec Pionýr právo „na držení“ vydavatelských oprávnění… Právo sem, právo tam – doba vymknutá z pravidel přinášela i situace zjevně absurdní a dnes nemyslitelné.

Nejsmutnější na celé věci byla ovšem skutečnost, že jedním ze šéfredaktorů (Pionýrské sedmičky, následně Sedmičky) byla i členka předsednictva České rady Pionýra a že by tam nějak fungoval věcný přenos informací – to zaznamenal jen málokdo.

Časopisy (a později ale třeba i celý deník MLADÁ FRONTA, nyní MLADÁ FRONTA DNES) se staly doslova rozbuškou mezi Pionýrem, Svazem mladých a časopisy a celým nakladatelstvím Mladá fronta. Na každý pád platilo, že kolem Pionýra bylo v médiích informační vakuum, které snadno zaplnila informace o zániku či nahrazení Pionýra Junákem.

Pionýru pomáhal pouze jediný časopis – PIONÝRSKÁ ŠTAFETA, což byl časopis pro vedoucí. Měl ovšem tříměsíční výrobní lhůtu! To v praxi znamenalo, že březnové číslo PŠ se redakčně připravovalo na přelomu prosince ´89 a ledna ´90 (z tiráže: Dáno k tisku 3. 1. 1990). Míra „aktuálnosti“ z toho plynula zcela zřetelně, za husarský kousek se pokládalo, že v březnovém čísle vyšla na dvou stranách reportáž o lednové Mimořádné konferenci v Brně…

Dopis z předjaří 1990

„Vážení přátelé,
současné politické změny v na­ší republice jsou tak hluboké a ne­zvratné, že zasahují do všech oblastí naší společnosti. Nevyhýbají se ani dětem, dětskému myšlení, dětským organizacím. Starší děti jsou schop­ny vytvořit si i názor svůj, ty menší přebírají názory svých rodičů. Tak, jak myslí a mluví doma jejich rodiče, tak mluví děti.
Jsem dlouholetý pionýrský vedou­cí a mohu snad říci (podle ohlasů bý­valých pionýrů), že úspěšný. V sou­časné době pracuji jako vedoucí od­dílu Jitřenka 237. PS, Blažovského 550 v Praze 4 na Jižním městě. Jak jsem zjistil, některé oddíly se po­malu rozpadají, nebo již ukončily svou činnost. S problémem odchodu některých členů se potýkám i já. Při jedné schůzce, kdy jsme hráli stopo­vanou, se mi jedna členka se smut­kem svěřila, že již nebude chodit dá­le do oddílu, protože jí to matka ne­dovolí. Když jsem se zeptal, proč jí to nedovolí, odpověď zněla, protože pi­onýrští vedoucí jsou komunisté. Ze­ptal jsem se, zda se jí činnost, kterou děláme, líbí. Odpověděla s nadše­ním, že ano.
Stejnému tématu jsem věnoval část následující schůzky, kde jsem osmnácti členům sdělil svoje po­znatky. Navrhl jsem jim, aby se za­mysleli nad tím, zda je činnost přitaž­livá, zda je uspokojuje, zda jim přiná­ší pocit štěstí. Dále jsem jim řekl, aby se snažili hodnotit svého vedoucího podle toho, co dělá, nikoliv podle to­ho, kdo nebo co je. Řekl jsem jim ta­ké, aby o naší činnosti informovali rodiče. Aby doma vysvětlili, že Pio­nýr je organizací, která jim umožňuje se plně realizovat v kolektivu. Po té­to úvaze i po napsání dopisu rodi­čům o svém vztahu k této práci, k dětem, ke spolupráci s nimi, se vý­sledek dostavil. Jedeme dál s plným počtem členů tak, jak jsme v září čin­nost zahájili.
Rád bych využil této příležitosti k tomu, abych poděkoval naší skupi­nové vedoucí Zdeně Effové za její upřímný, krásný a nezištný vztah k dětem, k vedoucím a k této práci. Ať to bude se skupinovými vedoucí­mi jakkoliv, Zdena vždy zůstane zář­ným příkladem poctivého a obětavé­ho člověka pro nás pro všechny.“

Josef Soustružník

Majetkové vyrovnání…
Obtíží kolem majetku přibývalo i kvůli vzniku nových organizací, jejich představitelé „to“ cítili jako možnost získat prostředky. A tak se k lopotně se ustavující tzv. Majetko-právní unii, jež by otázky kolem majetku řešila podobně, jako to rozumně vyřešily odborové svazy, hlásili stále další a další… a tím se ujednání komplikovala. A komu se hned nevyšlo vstříc, spustil pokřik, jak si bývalé struktury uzurpují práva… Toho se ihned chytili senzacechtiví novopečení politici a jakékoli rozumné řešení se vzdalovalo. A to na všech úrovních (federální, slovenské a české).

Ministrův výrok

Ministr školství (Prof. MUDr. Milan Adam, DrSc.) opravdu vyslovil přesvědčení, že mimoškolní výchova patří mimo školu (rozhovor v Rudém právu, 8. 2. 1990).

Ale také připustil, že to neznamená, že by pro tuto činnost nemohlo být využíváno školních zařízení.

To už ovšem mnozí nedoposlechli…

Vždyť lákadlo 141 milionu, s nimiž měl v Česku pro rok 1990 disponovat Svaz mladých, bylo jako světlo pro noční můry… Co na tom, že zhruba 90% těchto prostředků bylo (předem) účelově vázáno, například 52 milionů na dokončení započatých investic, 10 miliónů na jejich vybavení, 39 miliónů bylo určeno na vyrovnání závazků vůči bývalým zaměstnancům, další na předem určené dotace pro kluby Vědeckotechnické činnosti mládeže… Takže na vlastní „porcování“ zbylo 16 miliónů Kč, což byl vlastně pakatel.

O zápletkách ve vztazích mezi Svazem mladých a Pionýrem už jsme psali, přesto se nakonec dospělo alespoň k některým dílčím závěrům – například k doporučení upravit vztahy mezi okresními koordinačními centry Svazu mladých a okresními radami Pionýra v písemné prozatímní dohodě o spolupráci. A nastalo další kolo vyjednávání, co by v ní mohlo být obsaženo. Pro nezúčastněného pozorovatele nekonečný a zdlouhavý proces…

Martin