Bít či nebít (na poplach)?

Zpráva z tisku: „3. února 2012 byl schválen nový občanský zákoník, který je nejzásadnější změnou právního prostředí v ČR od r. 1990. Pro rozsáhlost a význam změn, které přináší, byla stanovena dlouhá legisvakanční lhůta, a to až do 1. 1. 2014, kdy zákon nabývá účinnosti.“ Jak rozumět této zprávě, která je již po přečtení první věty nudná a po dočtení sdělení nesrozumitelná? Kdo jiný by nám na tuhle otázku měl odpovědět, než autor seriálu o novém občanském zákoníku a právní zástupce Pionýra Michal Pokorný…

 Občanský zákoník definuje téměř všechny základní pojmy našeho každodenního občanského života. Bez nich by nemohla společnost jako právní stát existovat.

Prakticky každému našemu skutku – to je konání (například zaplatit), nekonání (dát přednost na křižovatce), zdržení se konání (například nenechat prorůstat naše rostliny na sousedův pozemek) a strpění (umožnit vstup na náš pozemek potřebný k údržbě cizí sousedící nemovitosti) – a objektivním skutečnostem (například narození či smrt) přiřazuje určité následky. Tento zákon vytváří předpoklady k tomu, abychom byli schopni stanovit naše práva a povinnosti, například za jakých okolností může nabývat práv dítě ještě nenarozené, avšak počaté, kdy člověk nabývá některých práv, kdy je ztrácí, od kdy nese a kdy nenese odpovědnost za právní i protiprávní činy, jaký je obsah vlastnického práva, k čemu nás vlastnictví opravňuje (např. věc užívat, půjčit, prodat) ale i k čemu nás vlastnictví jiného zavazuje (že bychom neměli krást a vůbec cizí věci užívat bez dovolení).

 Co vlastně občanský zákoník „řeší“?
Je to „základní předpis“, s obrovskou hloubkou a významem určovaným tím, co všechno upravuje. Zahrnuje takovou šíři, že v prostoru, který máme vymezen, je nelze ani vyjmenovat. Proto se jen zmíním o tom, že definuje pojmy jako je čas, jeho běh, závazek, dluh, co je to věc a jaké právo rozeznává její druhy, co se stane v případě úmrtí s vlastnictvím zemřelého a definuje ty nejčastější typy závazkových vztahů (např. jednak smluv, ale i z náhrady škody). Vedle toho stanoví i některé formální náležitosti a pracuje při tom s pojmem právní úkon. Za ten považuje takové jednání, které způsobuje vznik, změnu nebo zánik vztahu upravovaného občanským zákoníkem. Bez zajímavosti není, že takový úkon může být učiněn jak jednáním (řeknu „ano“ nebo podepíšu listinu – smlouvu) či nejednáním (v požadované lhůtě nepodepíšu návrh smlouvy).

Občanský zákoník je vyjádřením potřeby společnosti po jistotách v základních pojmech a vztazích (např. kdo je vlastníkem té které věci a od kdy), kterým říkáme jistoty právní. Často se také prakticky provádí instituty, kterým říkáme právní jistoty třetích osob – jejich cílem je, aby kdokoliv, bez nutnosti seznamovat se např. s organizační výstavbou nebo jinou problematikou, byl schopen zjistit, kdo je oprávněn jednat  za právní subjekt, jaký druh subjektu to je apod.

Zní to jako zákon upravující řadu běžných mezilidských záležitostí. Z čeho vycházejí pravidla, která stanovuje?
Vzhledem k tomu, že je dílem vyjadřujícím naši zkušenost, musí odrážet jak stav lidského poznání, tak stav lidské společnosti v nejširším slova smyslu – tedy odráží stav hodnot, které vyznává, neboť těmi je určován obsah práva – tedy vymezení jednotlivých pojmů a pravidel, podle kterých se posuzují sporné případy – jinak by logicky musel být považován za nespravedlivý a chybný. S během času je spojen vývoj společnosti a jejích potřeb. Naše společnost tak dospěla k touze po nové právní úpravě, neboť tak původní, pocházející z roku 1964, byť mnohokrát novelizovaná (spíše sflikovaná) neodpovídala současným potřebám.

Tak se ve Sbírce zákonů a v našich knihovnách ocitl nový občanský zákoník o 3081 paragrafech, který nově zahrnuje nejenom právo občanské, ale i právo obchodní, právo rodinné, právo občanských sdružení, které přejmenovává na spolky, právo nadační, a řadu dalších. Právě pro tuto „revolučnost“ nové právní úpravy, byla mezi okamžik platnosti zákona (tj. okamžik, kdy zákon prošel předepsaným schvalovacím procesem v obou komorách parlamentu a byl podepsán prezidentem republiky) a okamžik účinnosti (tj. den, od kterého bude podle zákona postupováno), vložen relativně dlouhá doba (delší jednoho roku), které se říká „legisvakanční lhůta“.  Ta slouží jednak k tomu, aby se ti, kterých se bude předpis týkat, mohli s jeho obsahem seznámit, jednak k vydání prováděcích předpisů, případně úpravy předpisů, kterých se nový zákon dotýká a na které se „jaksi pozapomnělo“.

Když je řeč o těch, kterých se zákon dotkne – jak ho pocítíme, co nám přináší?
Změna nastolovaná nový občanským zákoníkem je na jedné straně sice značná, na druhé straně však nepřináší pro běžného občana žádnou zásadní pohromu či výzvu k tomu, aby běžný občan musel ve volném čase zákon studovat. Předpis, pokud je čten pozorně, je relativně srozumitelný (pokud pomineme některé nově používané názvy).

Dalším kladem je příklon k tzv. přirozenoprávnímu pojetí – tedy k pojetí zdravého rozumu a zákazu nesmyslných a zavádějících výkladů, které jsou proti cílům právní úpravy. Tím je totiž spravedlivé uspořádání vztahů a férovost v nejširším slova smyslu.

Jako poslední klad by bylo možné zmínit i tu skutečnost, že se jedná o právní předpis komplexní – tedy zahrnuje právní úpravu oblastí, o kterých jsem se zmínil , prostě proto, že spolu věcně souvisí. Pro laika bylo obtížné se v původní úpravě orientovat, neboť na každou oblast byl zvláštní zákon, zpravidla s vlastními navazujícími prováděcími předpisy. Teď na jednom místě najdeme například právo rodinné (úprava péče o děti, vztahu dětí a rodičů, …), dědické (novinkou je třeba stanovení podmínky, za které se dědí), úpravy nájemních a smluvních vztahů a podobně.

Může být znalost zákona pro „běžného smrtelníka“ užitečná?
Odpověď zní jednoznačně ano. Nechápejme to ale jako znalost úplnou a komplexní – to je věc právníků. V našem sdružení, ale i v  praktickém životě bychom měli být schopni využít základní znalosti určitých pojmů, a to s ohledem na jejich faktickou potřebu. Tak tomu je konec konců nyní, kdy je všeobecně známou skutečností, že záruční doba při prodeji v obchodě činí 2 roky a že reklamace musí být vyřízena do 30 dnů – nikdo nebádá nad tím, kde je zdroj právní úpravy, ale ví, že je to tak.

A co na závěr nějaká perlička?
Mnohé nový zákoník potěší například tím, že výslovně stanoví, že zvíře není věc (jako bychom to dávno nevěděli, že?).

Ptali se JakubMartin